Výstup na Wildspitze (3772m) - korunovaného krále Tyrolska

Zobrazit pro tisk

Již dlouho dobu jsme měli Ötztalské Alpy v hledáčku, a to jako významné pohoří nejen Tyrolska, ale i celých Východních Alp. Zaledněné území „ötztálek“ se nachází na pomezí Rakouska a Itálie, v pásmu Centrálních krystalických Alp.

Cíl byl jasný – největší místní magnet turistů a zároveň nejvyšší vrchol Tyrolska - Wildspitze (3 772 m n.m., no vlastně dvojvrchol). O třítisícové vrcholy v okolí opravdu není nouze, v celém pohoří je jich prý 130. Původně jsme je chtěli samozřejmě spočítat, což se však za víkend, jenž jsme měli na celou akci, stihnout opravdu nedalo.

Popularita výstupu je mezi Rakušany, ale i Čechy opravdu velká (jde přeci jen o rakouskou dvojku). Takže kdo má v plánu si během výšlapu v horách odpočinout od lidí, tak raději zvolte jiný vrchol. Zajímavou alternativou může být třeba výstup na vrchol Similaun (3606 m n.m.), ležící na rakousko-italských hranicích.

Na vrchol Wildspitze vedou dvě hlavní výstupové cesty. Severní je vedena poměrně dlouhou cestou z údolí Pitztal, které ve svém závěru nabízí ještě 2 varianty, rozdělující se u osady Mittelberg. Pokud však nemáte dostatek času, podobně jako jsme neměli my, doporučuji výstup jihovýchodní cestou z údolí Ventertal. Východiskem pro výstup a konečnou pro vaše auto je malá vesnička Vent (ona už dál totiž cesta nevede, respektive volně průjezdná a bez ní by se vám jelo opravdu špatně). Parkovaní je možné na začátku obce, další možností je asi 150 m vzdálené parkoviště u lanovky. Zastavujeme na začátku obce a platíme pouze za sobotu s tím, že zbytek doplatíme až při návratu. V neděli nás samozřejmě nikdo neřešil, což v žádném případě neberte jako nástroj okrádání chudých rakouských obcí… Ve Ventu musíte vyřešit asi poslední dilema, a to jestli jít po svých z údolí a nebo si pomoci lanovkou, která Vás vyveze o necelých 500 výškových metrů. Předpověď počasí rozhodla, chceme vyjít na vrchol už dnes. Využíváme lanovku na Stablein (2 356 m n.m.), která vás za 6 € i s batohem sveze oběma směry.

Po necelé hodině (bez lanovky počítejte o 2 hodiny více) pohodového výstupu dorazíte na zdálky viditelnou Breslauer Hütte (konec června - konec září; 2 844 m n.m.). Pěkná, velká chata, kde však musíte čekat do 14 hod., abyste si mohli na noc rezervovat místo (pokud tak neučiníte v předstihu telefonicky). Tak dlouho jsme opravdu nemohli čekat. Situaci řešíme úschovou všech nepotřebných věcí v sušárně u recepce, kam nás ochotně nasměroval personál. Kdo neumí německy nevěště hlavu, chatařova žena a její pomocnice jsou Slovenky, a to už snad zvládneme všichni.

Dlouho se nezdržujeme, přeci jen nám na vrchol z chaty zbývá ještě 920 výškových metrů a dosti dlouhá cesta. Z terasy chaty se po odlehčení batohů vydáváme po dobře značené cestě mírným stoupáním do doliny Mitterkar. Brzy míjíme malé zelené pleso, u kterého lze nalézt několik upravených míst pro ty, kteří upřednostňují nocleh „u otevřeného okna“. Nejen na toto místo je krásný výhled z vrcholu (vpravo nad námi), ale na to si musíme nejméně ještě 3 hodiny počkat. Celý chodník dolinou je dobře značený a průchodný, jen před závěrečnou částí je nutné překonat v několika serpentinách skalní práh s vodopádem, který se obchází vpravo ve směru chůze. Některé průvodce sice tvrdí vlevo, ale nenechejte se zmást a pokračujte v dobře vyšlapané avšak nepříjemně ujíždějící suti. Nad prahem už stoupáte po ledovci Mitterkarr fer., který je však pokrytý jedním velkým suťovištěm. Cesta již tak jasná není, tam kde se cesta ztrácí je nutné jít stylem co nejkratšího a nejmenšího odporu. V závěru doliny pokračujeme kolmo vpravo zledovatělým prudkým svahem, kde je nutné si poprvé a rozhodně ne naposledy nazout mačky.

Po krátkém strmém úseku stoupáme kolmo k pravému okraji úzkého a prudkého kuloáru, který je nutno traverzovat ke skalním plotnám (vše osazeno ocelovým lanem). U skalní stěny si nasazujeme úvazky a začínáme postupovat k plotnám (mnoho lidí to právě kvůli nutnosti navázat se obracelo dolů). Kvůli našemu pozdnímu příchodu se dostáváme do nepříjemných kolizí se sestupujícími. Dokonce mě jedna z rakouských horalek odepnula, abychom se přes můj pupek vůbec vyhnuli. Při pohledu pod sebe do trhliny mě pěkně zamrazilo, asi bych se trošku „odřel“. U samotného nástupu do ploten opětovně sundáváme mačky a přes první těžší úsek postupujeme do sedla Mitterkarjoch (3 468 m n.m.). Nutno zdůraznit, že jsme šli koncem srpna, kdy již bylo hodně odtáno. Výstup začátkem léta do sedla může být naprosto odlišný a žádné “suché“ lezení po plotnách se nekoná. Odpovídají tomu i některé informace z průvodců, kdy jsme čekali stoupání v mačkách zledovatělým svahem až do samotného sedla.

Ze sedla krátce sestoupíme vyšlapaným chodníkem na ledovec Taschachferner, po kterém jsme pokračovali pod jižní vrchol. Doporučuji se navázat, cestou jsme překonávali 3 opravdu nepříjemně se tvářící trhliny. Namáhavým, avšak nepříliš dlouhým výstupem po ledovci se ocitáme zpět na hřebeni, který jsme opustili v sedle Mitterkarjoch. Na jižní vrchol (3 770 m n.m.) se již opětovně dostáváme bez maček vcelku lehce po skalních blocích. Od vrcholového kříže je možné ještě pokračovat vzdušným hřebínkem na o 2 metry vyšší severní vrchol, což jsme si již rádi nechali ujít.

Stejnou cestou zpět se vracíme na chatu, kde je nám přislíbena nejlevnější postel na půdě. Jen nás trochu vyvedlo z míry, že chatař čekal až na desátou hodinu, aby nás pustil na kutě. Asi to má nějaký důvod, stejně jako fakt, že se určitě do „ötztálek“ zase rád vrátím.

Náročnost - poměrně náročný výstup, obtížnější výstup do sedla, přechod ledovce;

Doba výstupu – 4 hod. (bez lanovky o 2 hod. více), sestup k chatě – 2 - 3 hod..

Místo nástupu – obec Vent.